Aktualita

Jak vlnky ke kamínkům na pobřeží,
tak naše vteřiny se hrnou k cíli:
jedna i druhá o závod tu běží,
snad aby dalším místo uvolnily.
A zrod náš, zalitý dřív slunka září,
se zvolna k vínku dospělosti dere;
však zatmění mu berlou slávu maří
a Čas, jenž kdysi dával, nyní bere.
Čas probodává chochol mladosti,
hloubí svůj zákop krásných lící rosou,
v zahradě žití trhá sladkosti;
co zůstane, to podetne svou kosou...

WILLlAM SHAKESPEARE - Sonety
Přeložil Břetislav Hodek

PŘÍSTROJE K MĚŘENÍ ČASU

Nám, kteří jsme zvyklí na mechanické hodiny měřící čas na minuty a vteřiny, připadá jako sen doba, kdy lidé řídili svůj spěch jen podle výšky Slunce nad obzorem a kdy se noční hodiny nepočítaly, protože se setměním veřejný život končil. Možná ale, že si onu dobu pouze představujeme lepší, než byla. Což neříká Athéňanka Praxagora svému muži Blepirovi v jedné Aristofanově (435-385 př. n.l.) komedii "Až bude stín dlouhý deset kroků, natři se vonnými mastmi a přijď večeřet!" a nedává mu tím najevo, že si přeje, aby přišel přesně? Není jisté, čí stín tehdy měl Blepiro změřit, ale jasné je, že doba jeho příchodu k večeři byla určena stejně přesně, jako by měl náramkové hodinky.

Lidé měřili čas podle délky a směru stínu celá tisíciletí. Můžeme si sami vyzkoušet, že stín se mění během dne i během roku: od rána do pravého poledne se zkracuje, od poledne do západu Slunce se znovu prodlužuje, přičemž jeho délka je závislá na ročním období, a zároveň putuje, podobně jako Slunce po obloze - jenže v opačném směru, od západu k severu, až se večer, při západu Slunce, ztrácí na východní straně. Obou pohybů se dá zcela bezpečně využít k měření času.

Měřit čas podle délky stínu je poměrně nevýhodné, protože se mění nejen tím, jak Slunce dopoledne stoupá nad obzor a večer klesá, ale musíme si uvědomit, že Slunce nevystupuje každý den stejně vysoko: nejvýše vystoupí za letního slunovratu 21. června, zatímco za zimního slunovratu 21. prosince je i v poledne poměrně nízko nad obzorem - stín je tedy v poledne 21. června podstatně kratší než v poledne 21. prosince.

Přes tuto nevýhodu používali indičtí žebraví mniši - fakírové - poměrně přesné hodiny využívající délky stínu. Jejich slunečními hodinami byla osmihranná hůl. Chtěl-li fakír vědět, nakolik den pokročil, podržel hůl za provázek svisle dolů a zastrčil do dírky v některé hraně kolíček. Ten vrhl dolů na zářezy, označující jednotlivé hodiny, stín. Každá z hran byla označena jinými znaménky a platila pro jiné roční období.

Za sluneční hodiny sloužil nejprve svislý sloup nebo tyč, což nebylo praktické, protože se stín v poledne příliš zkracoval; mimoto, chtěl-li člověk zjistit, kolik je vlastně hodin, musel jít až ke sloupu a podívat se na zem nebo na podložku tyče. Sloup musel být hodně vysoký, protože u krátkého se stín přes poledne natolik zkrátil, že se hodiny staly nepřehlednými.

Velkým pokrokem, ba přímo převratem ve sledování času byly sluneční hodiny, které už nevyužívaly svislé tyče, ale tyčky rovnoběžné se zemskou osou. Taková tyč je v naší zeměpisné šířce šikmá: musí směřovat přesně k nebeskému pólu, takže se od vodorovné roviny odklání o úhel rovný zeměpisné šířce stanoviště, od svislé o doplněk tohoto úhlu do pravého úhlu. Stín tyčky putoval v polokruhu po desce, na níž byly číslicemi označeny příslušné části dne. Podobně jsou sestrojeny i měsíční hodiny, které využívají stínu vytvořeného měsíčním světlem.

Podle některých historiků se vynález slunečních hodin přičítá řeckému filozofu Anaximandrovi (6. stol. př. n.l.). Je otázka, zda to byl právě on, nebo lépe řečeno jenom on, protože použít nakloněné tyčky místo svislé mohlo napadnout i jiné dávné učence. Tomu by nasvědčovala i příhoda popsaná v bibli. Podle ní slíbil prorok Izaiáš nemocnému judskému králi Ezechiášovi, že ho uzdraví sám Hospodin, čemuž Ezechiáš nevěřil a vyžadoval důkaz. Nedůvěra proroka rozladila, takže:

"Odpověděl Izaiáš: Toto bude tobě znamení od Hospodina, že Hospodin učiní věc tuto, kterouž mluvil: Chceš-li aby postoupil dále stín o deset stupňů, nebo navrátil se zpátkem o deset stupňů?
Odpověděl Ezechiáš: Snážeť může stín postoupiti dolů o deset stupňů. Nechci ale nechť zase postoupí stín zpátkem o deset stupňů.
Volal tedy Izaiáš prorok k Hospodinu a navrátil stín po stupních, po nichž sešel na hodinách slunečných Achasových. zpátkem o deset stupňů."

Jinými slovy: aby Izaiáš přesvědčil krále Ezechiáše, že jeho nemoc skutečně odstranil sám Hospodin, nechal stín na slunečních hodinách vrátit nazpět o deset stupňů, neboli pootočil zeměkoulí kousek zpátky, aby se stín mohl vrátit. Není jisté, zda my někdy dokážeme i za pomoci všech nám v budoucnu dostupných kosmických sil otáčení Země kolem osy zpomalovat nebo zrychlovat nebo dokonce vracet. Ale musíme uznat, že tak přesvědčivé znamení muselo na nedůvěřivého Ezechiáše skutečně zapůsobit, ať už věc spočívala na nějakém triku s hodinami, nebo si ji tvůrci bible prostě vymysleli.

Nevýhodou slunečních i měsíčních hodin byla jejich závislost na slunečním svitu: chtěl-li někdo vědět, kolik je hodin, musel se jít - pokud náhodou neměl hodiny namalované na okenním skle nebo na zdi v pokoji ozářené slunečními paprsky - podívat ven. Nebyla to tak velká oběť, jak by se na první pohled mohlo zdát - vždyť při špatném počasí hodiny neukazovaly. Výhodou slunečních hodin bylo, že nezávisely na lidech, protože měřily čas podle neměnných přírodních zákonů. Nepředbíhaly se ani nezpožďovaly, nemusely se natahovat, neohrožovala je únava materiálu, nanejvýš jim mohl nějaký uličník ohnout nebo utrhnout jejich jedinou rafičku.

Zdroj:
KALENDÁŘ aneb kniha o věčnosti a času
Eva Kotulová
Nakladatelství Svoboda, vydání 1., Praha 1978

Další stránky s tematikou slunečního hodin:
Sluneční hodiny