Aktualita

V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob,
nepozná nikdo začátek či konec dob
a nepoví ti také žádný filozof,
odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop.

Vynořilo se moře bytí v tajnosti,
není mudrce, jenž provrtá perlu moudrosti.
Každý jen poví něco ze své fantazie,
nikdo však neví jak je to vše ve skutečnosti.

OMAR CHAJJÁM - Čtyřverší
přeložil Vilém Závada

ASTRONOMICKÉ PŘÍSTROJE A STAVBY

Mezi nejstarší astronomické přístroje patřila patrně hůl zapíchnutá do země. V poledne byl její stín nejkratší za celý den, léto vrcholilo tehdy, když byl stín nejkratší vůbec, zima, když byl polední stín nejdelší.

Časem se prostý dřevěný kůl proměnil ve vysoký svislý pilíř - gnómon - zakončený jehlanem, který stál na vodorovné plošině; na té se sledoval a zaznamenával běh Slunce a Měsíce, které vydávají tolik světla, že vrhají stín. Z pravidelné změny délky stínu se může určit nejen délka roku, ale i sklon ekliptiky (roviny, v níž obíhá naše Země kolem Slunce) k rovníku stejně jako zeměpisná šířka. Z gnómonu se vyvinuly sluneční hodiny, na nichž je svislá tyč nahrazena tyčí rovnoběžnou se zemskou osou, a deska, na niž padá stín, která může být svislá, vodorovná, skloněná i zakřivená, je rozdělena na pravidelné časové úseky.

K měření hvězd, jejichž světlo je natolik slabé, že nevrhá stín, bylo nutné gnómon upravit na triquetrum, což není nic jiného než trojúhelník se dvěma pohyblivými a jednou pevnou stranou. Zpočátku se k pevné tyči gnómonu připevnila dvě pohyblivá ramena, z nichž horní, upevněné na špici gnómonu, mělo dva průzory, kterými se pozorovala hvězda, a pevné dolní rameno, po němž se posunoval spodní konec ramena horního, bylo opatřeno měřítkem. Později nahradili hvězdáři spodní rameno částí kružnice, na níž byly vyznačeny stupně, takže se celkem přesně dala změřit výška hvězdy nad obzorem. Podle toho, zda se použila čtvrtina, šestina nebo osmina kružnice, mluvíme o kvadrantech, sextantech nebo oktantech. Aby byla zvýšena pevnost a přesnost pozorování, zabudovávalo se svislé rameno někdy do zdi.

Starověký gnómon a triquetrum jsou natolik primitivní přístroje, že neumožňují poznat a dokázat skutečné pohyby hvězd, Slunce, planet a Země. Proto není divu, že Anaximenés z Milétu v 6. století před naším letopočtem tvrdil:
"Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc i všechna ostatní tělesa nebeská, jež jsou ohnivá, vznášejí se na vzduchu pro svou plochost. Vznikla pak nebeská tělesa ze Země tím, že z ní vystupuje vlhkost, jejím zřeďováním vzniká oheň a z ohně stoupajícího do výše se tvoří hvězdy. A jsou i zemská těla v oblasti nebeských těles a zároveň s nimi se otáčejí. Pravím pak, že se nebeská tělesa nepohybují pod zemí, jak se domnívají druzí, nýbrž kolem Země, jako když se kolem naší hlavy točí plstěný klobouk. A Slunce se ukrývá ne tím, že se dostane pod Zemi, nýbrž tím, že je zakrýváno vyššími částmi Země a že se zvětšuje jeho vzdálenost od nás. A hvězdy nehřejí pro velkou vzdálenost. Větry se rodí, když je vzduch zhuštěn a hnán tlakem. Sloučením a ještě větším zhuštěním se rodí mraky a mění se tak ve vodu."

Proslulý chrám Stonehenge v Británii postavený pravděpodobně 1800 let před naším letopočtem byl podle některých vědců vlastně observatoří: ze středu Stonehenge je vidět velký kámen, stojící mimo vlastní obvod chrámu, který sloužil jako vizír: jestliže se při pohledu ze středu chrámu přímo za ním objevilo Slunce, nastal letní slunovrat, tedy 21. června. K zaměření stejného dne se prý používaly i sloupy spojené červenými čarami vedoucími směrem nahoru. Pozorování směřující napravo, stanovilo postavení Slunce v době zimního slunovratu, to je 21. prosince. Podobně sloužila stavba Stonehenge i k zaměřování postavení Měsíce na zimní a letní obloze. Někteří historikové s tímto výkladem nesouhlasí, zdá se jim príliš vykonstruovaný a navíc neurčuje význam ostatních sloupů.

Ve třetím století před naším letopočtem byly vynalezeny armilly, jimž se později říkalo astrolábium. Starověké armilly se skládaly ze tří soustředně upevněných kruhů: jeden z nich byl v rovině ekliptiky, druhý v rovině zemského rovníku a třetí se otáčel kolem polární osy; jejich nastavením se vypočítávala zeměpisná výška a čas. Soudí se, že vynálezcem tohoto vědeckého přístroje je buď řecký učenec Hipparchos z Níkaie (150 př. n. l.), nebo Apollónios z Pergy (asi 200 př. n. l.).

Zdá se, že těsně před začátkem našeho letopočtu antický svět objevil a začal používat některých vědeckých a technických objevů, jejichž další vývoj zabrzdil úpadek římské říše. Dlouho se věřilo, že ozubené kolo v našem slova smyslu starověk neznal, že se teprve ve druhé polovině 17. století začalo uvažovat o správném tvaru ozubení a že se výroba ozubů pracně a pomalu rozvíjela až se zdokonalováním hodinových strojů. Roku 1900 však vyzdvihla posádka lodi lovící v Egejském moři ze starého vraku nejen bronzové antické sochy, ale i přístroj skládající se z několika větších i menších bronzových ozubených koleček. Byl to neobyčejně složitý malý přístroj umožňující díky řadě číselníků uvést do souladu egyptský kalendář o 365 dnech se slunečním rokem a určit pouhou manipulací s číselníky východy a západy jasných hvězd, Slunce, Měsíce a známých planet po celý rok. Astrolábium bylo nejen dokonalým mechanickým přístrojem, bylo i sečítacím strojem takové dokonalosti, že se s ním dá srovnávat až sečítačka sestrojená v roce 1770. Přístroj se potopil - a to víme zcela přesně - i s lodí řeckého obchodníka plujícího z Říma do Athén roku 80 před naším letopočtem.

V té době už Řekové a Římané nashromáždili nepřeberné množství údajů o pohybech nebeských těles a jejich vlivu na Zemi, ale pro nepřesnost přístrojů i náboženské předsudky, nepodložené pověsti a dávné báje bylo jejich vědění zkresleno mnoha nesmysly. Plinius Starší (23-79 n. l.), významný římský úředník, důstojník a spisovatel, nás ve spisu "Kapitoly o přírodě" poučuje o zemských pásmech:
"Připočti, co země odnímá podnebí. Je přece pět pásem. Ve dvou vše tuhne nepříznivým mrazem a věčnou zimou, což se děje na obou koncích u pólů, našeho, kde září sedm známých hvězd, a jeho protějšku zvaného jižní pól. Trvalá temnota vládne na obou stranách pod měkkým světlem jiných hvězd, mírněna pouze napohled zhoubnou září podobnou jinovatce. Naproti tomu uprostřed na rovníku, kudy probíhá dráha Slunce, je svět vypálen plameny a spálen výpary z dálky. Vypálenou zemi a zamrzlé obě končiny lemují mírná pásma mezi sebou nespojená cestami pro palčivost hvězd. Kolik zabírá oceán, nemáme zjištěno. Ale i nám ponechané jediné mírné pásmo není velice rozlehlé, kdyžtě se oceán do něho prodírá zálivy a hučí vnitřními moři... Považme i, kolik místa zabírají řeky, bažiny, dále jezera, rybníky, hřbety hor, pnoucích se do nebes, drsných už napohled, lesy, údolí pouště a místa opuštěná z tisíce příčin - odečteme-li tolik území z onoho kousíčku (jak mu říkají mnozí) mírného pásma, vždyť i vzhledem k vesmíru země není nic než bod: dostaneme celou slávu osídlené země, mizivost našich sídel. A na nich si hrajeme na čestné lidi, zakládáme impéria, sháníme majetek, zde povykujeme jako lidské plémě, zde zařizujeme války, dokonce občanské, a pustošením činíme zemi ještě malátnější...".